Muž se po smrti svého dítěte naučí znova žít

Ztráta dítěte je zkušenost, na kterou neexistuje připravenost.

Mnoho mužů po takové ztrátě funguje navenek dál – chodí do práce, starají se o rodinu, snaží se být oporou partnerce.. A často tam není skoro žádná péče o sebe. A bez prostoru pro uvolňování napětí po tomhle životním zemětřesení kombinace výše uvedeného může muže uvnitř trhat na kusy.

Mluvit o tom nebývá jednoduché. Psát o tom není jednoduché. Psát o tom také ne. I já jsem mnohokrát zahodil všechno, co jsem sem napsal. Věděl jsem, jak to cítím, ale jakmile jsem to viděl napsané, nebylo to ono.

A přesto o tom má smysl mluvit. Protože zůstat na to sám bývá dlouhodobě neúnosné.

Moje cesta

S touto zkušeností pracuji. A sám ji znám.

Jsem táta dvou dětí, které zemřely krátce kolem svého narození. Ferda zemřel těsně před narozením. Ladička několik dní po něm.

Prošel jsem si dlouhou a trnitou cestu. Někdy na ní růže kvetly, jindy mě do krve drásaly a někdy jsem měl pocit, že na nich mám ustláno. Byla to dlouhá cesta. A pořád je. Jen se časem proměňuje. Vracím se k ní znovu a znovu, pokaždé trochu jinak. Postupně jsem v sobě našel dost síly i jemnosti, abych u tohoto tématu dokázal zůstat přítomný. Jako průvodce v Dlouhé cestě. A také jako terapeut.

Šel jsem tuhle cestu dvakrát. Vím, že každý člověk ji prochází jinak. A zároveň cítím, že mám co předat. Když někdo bude chtít, rád půjdu kus té cesty s ním.

Když muž po ztrátě dítěte dál funguje

Každý to má jinak. A přesto se u mužů po ztrátě dítěte některé věci často podobají.

Člověk jde do práce. Řeší praktické věci. Snaží se být oporou partnerce. Nechce moc zatěžovat okolí. Někdy ani neví, co by vlastně řekl.

Zvenku může vypadat, že to zvládá. Uvnitř ale může být vztek, bolest, tlak, prázdno, vina, únava nebo mučivý ticho.

A když člověk dlouho jen zatíná zuby, bolest obvykle nezmizí. Jen si najde jiné místo, kde se ozve. A to pak nemusí být vůbec příjemný. Pro nikoho.

Co je možné

Je možné jít dál. Ne tak, že bolest zmizí. A ne tak, že se člověk vrátí do života, který byl předtím.

Po ztrátě dítěte se život skládá znovu. Pomalu, jinak, citlivěji. Někdy s větší křehkostí. Někdy i s pevností, která se na začátku zdála nemožná.

Ne navzdory dítěti. Ale s ním. Jako s někým, kdo zůstává součástí vlastního příběhu.

Jak pracuji

Pracuji s muži, kteří ztratili dítě. Během těhotenství, při porodu nebo později.

Každý příběh je jiný. A truchlení nejde urychlit jen proto, že už by si okolí přálo, aby člověku bylo líp. Vytvářím prostor, kde není potřeba nic dokazovat. Není potřeba být silný, rozumný ani statečný. Je možné mluvit pravdivě o tom, co se děje uvnitř. Nebo někdy chvíli nemluvit vůbec.

Společně můžeme hledat způsob, jak se zorientovat v chaosu, napětí, bolesti, vzteku, vině, únavě nebo prázdnu. Jak tomu všemu dát místo, které bude možné unést. A jak se pomalu vracet k životu, který už nebude stejný, ale může být znovu váš. Nepracuji proto, abych něco mazal, opravoval nebo vysvětloval pryč.

Pracuji s respektem k tělu, emocím, hranicím i tempu. Opírám se o systemický přístup, práci s nervovým systémem, hypnózu, NLP a vlastní zkušenost.o mazal, ale aby bylo možné projít tím, co se stalo, s respektem k tělu, emocím i hranicím.

Proč to dělám

Když v roce 2019 zemřel můj první syn Ferda, hledal jsem terapeuta, který by téhle zkušenosti opravdu rozuměl. Takového průvodce jsem tehdy nenašel.

Našel jsem si vlastní cestu. Dlouhou, klikatou, místy hodně osamělou a bolavou. Učil jsem se, jak se ztrátou žít. Ne ji překonat. Spíš ji unést. Jak neztratit vztah k sobě ani k životu. Jak dát Ferdovi místo, které je pravdivé a zároveň únosné. Chvílema to bylo fakt peklo.

A pak mi v roce 2024 zemřela Ladička. Tou cestou jsem šel znovu. A úplně jinak. Teprve časem mi došlo, že právě tahle zkušenost je tím, z čeho dnes mohu čerpat. Ne jako z výhody. Ale jako ze zdroje.

Vím, že některé rány se nedají uzdravit tak, aby zmizely. Ale dají se nést. A člověk se s nimi může pomalu vracet k životu. Jinému, křehčímu, někdy pravdivějšímu. Proto tuhle práci dělám. Nechci nikoho zachraňovat. Nechci nic opravovat. Nechci brát bolest pryč. Chci být přítomen tam, kde se nedá nic spravit. Ale kde se dá nést, dýchat a pomalu žít dál. Krok za krokem.

Jak se můžeme potkat

Pokud cítíte, že by vám podobný způsob práce mohl dávat smysl, můžete se mi ozvat.

Může jít přímo o téma ztráty dítěte. Nebo šířeji o poradenství pro pozůstalé a hledání způsobu, jak žít dál po velké ztrátě. Společně se můžeme podívat, co právě potřebujete. Jestli je pro vás moje práce vhodná. A jak by případná spolupráce mohla vypadat.