Čtvrté výročí

Mám dneska jedno svoje veliký smutný a krásný výročí. Po čtvrtý. A zároveň je to pátej Ferdův den. A pokaždý je to samozřejmě jiný. A je pro mě vždycky dost léčivý si na to nahlídnout, trochu zavzpomínat. A v neposlední řadě otočit hlavu zpět a spatřit celou tu dlouhou cestu, která tím momentem začala. 

Jak se ozřejmilo, že smrt kráčí s životem. A že nelze skutečně a hluboce slavit život bez toho, aby člověk plně respektoval smrt, poklonil se před ní a uznal, že je všudypřítomná, pro všechny. Nesoudící, plná, mocná, jemná a konejšivá. S velikou měkkou a pevnou náručí, do které se všechno vejde. Postupně, ale klidně i najednou. A že není žádný soupeření mezi ní a životem. Že se ti dva prostě někdy chytnou za ruce a tancujou spolu, až se prolínají tak, že ani nejde rozeznat, kdy jeden končí a druhá začíná. Že jsou úplně ve stejný vibraci, ani černí, ani bílí, prostě pojímají všechny stupně šedi. Po ničem nešlapou, jen jsou v souznění a všechno ostatní je jen kulisa v pozadí. Protože když tihle dva tancují, jsou všechno a na ničem jiným nesejde. Je to prostě tanec života se smrtí a nic se mu nejen že nevyrovná, ale ani se mu nemůže pokusit vyrovnat. 

A teď já koukám zpět přes rameno, hledím tam do těch chvil. A vidím tam sebe v tý době. V momentu, kdy tohle všeobjímající tornádo prostě všechno vcuclo do sebe a ukázalo jednotu. A já to viděl. I když to bylo děsivě tíživý. Ale nešlo to necítit a nectít to nebylo vůbec možný. Šlo se k tomu jenom přidat. 

A bylo štěstí, že tam tenkrát byla ona. A taky pár ostatních, kteří tohle pomohli překlopit do reality jednoho dne. Do dne, kdy jsme slavili začátek života i jeho konec. Do dne, do kterýho se všechno vešlo. Byl to den, kdy bylo možný být podporou i nemít sílu udržet se na nohou. Byl to den obrovský bolesti, ve kterým se zároveň jiná i tahle bolest léčila. A tak to spolu všechno bolelo a zároveň se to léčilo. A různě to spolu vířilo, jako teplá, sladká voda, která vtéká do studeného a slaného oceánu. Byl to moment, kdy člověk plaval v týhle nádherný deltě, ve slaný studený vodě, najednou byl v teplý sladký. A jiná část jeho těla už klidně byla ve sladkoslaný směsi jiný teploty. Nešlo to rozklíčovat, šlo jen plavat a hádat, jestli je den nebo noc. Jestli je to sen. Nebo jestli se nám to jen zdá. A tenkrát se tyhle proudy dotýkaly úplně všech. Byla to svatba smutku s radostí a láskou, bylo to zasnoubení léčení s bolestí. Bylo to tvrzení pout přátelství. Byl to moment duhy, horkých paprsků a osvěžujícího deště. Tenkrát na cestě k Ferdovo místečku jsme uctili smrt a život tak, jak se patří. A já chci ze srdce poděkovat všem, kteří tam nebo někde poblíž stáli s námi.

Odkaz na píseň od Rose Riebl - Over Salt Sea